V posledních měsících se i v Karlovarském kraji objevují případy, kdy se ambulantní praxe stávají předmětem zájmu komerčních subjektů bez vlastního zdravotnického zázemí. Schéma bývá podobné: původní lékař po převodu ještě určitou dobu v praxi působí, po jeho odchodu však nemusí být zajištěna skutečná odborná a personální kontinuita. Výsledkem může být výpadek péče, oslabení ambulantní sítě a nejistota pacientů, kteří najednou nemají kam jít.

Představenstvo OS ČLK Karlovy Vary se touto věcí zabývalo a na svém jednání 7. října 2025 k ní jednomyslně přijalo stanovisko. Nevychází z teorie, ale z konkrétních podnětů kolegů z kraje.

Praxe není zboží jako každé jiné. Snadno to lze číst jako další kapitolu o nedostatku lékařů. Jde ale o něco hlubšího — o to, čím medicína je. Za ambulantní praxí nestojí jen razítko a kartotéka, ale odbornost, odpovědnost, kontinuita a vztah s lidmi, kteří lékaři důvěřují. Medicína je odbornost, ne živnost.

Problémem není sama právní forma poskytovatele ani velikost organizace. Problémem je stav, kdy se vlastnický zájem oddělí od skutečné odborné odpovědnosti za péči. Když se rozhodování o praxi přesune k subjektu, pro který není odborné zajištění péče přirozeným jádrem činnosti, vzniká riziko, že se přetrhne spojení mezi odborností, odpovědností a každodenní realitou ordinace. A právě na tomto spojení ambulantní medicína stojí.

Zjednodušeně: péče má být řízena tím, kdo za ni odborně ručí — ne pouze tím, kdo praxi vlastní.

Stejný princip se objevuje i v debatě o kompetencích. Nelékařský personál má v moderním zdravotnictví své nezastupitelné místo, ale jako součást týmu vedeného lékařem, který nese konečnou odpovědnost. Nejde o obranu revíru. Jde o obranu pravidla, že medicína musí mít jasného odborného garanta.

Kvalita není samozřejmost. Lékaři v kraji si to dobře uvědomují u jiného tématu — paliativní péče. Právě ta dobře ukazuje rozdíl mezi formálním zápisem služby a skutečně funkční sítí péče. Ve společném prohlášení k jejímu rozvoji zaznělo, že pouhé formální splnění podmínek bez skutečné odborné, personální a organizační kapacity pacientům nepomůže. Stejný princip platí napříč obory: kvalitu nezaručí cedule na dveřích ani formálně registrovaný poskytovatel, ale odbornost, kapacita, odpovědnost a každodenní práce konkrétních zdravotníků.

Tam, kde se péče řídí hlavně obchodní logikou, je tahle záruka v ohrožení — a to i v případech, kdy se mluví o „platbě za kvalitu”, ale chybí jasná kritéria, jak se kvalita skutečně měří a kdo za ni reálně odpovídá.

Lékař sám je ve slabší pozici. Představenstvo upozornilo i na osobní rovinu. Lékař — často na konci profesní kariéry — nemusí vstupovat do jednání v rovnocenném postavení. Proti němu může stát zkušený obchodní protějšek, právně připravená smluvní dokumentace a tlak na rychlé rozhodnutí. Původní poskytovatel může být psychologickým nátlakem, lichotivou komunikací nebo sliby výhodné spolupráce přiměn k podpisu smlouvy, jejíž důsledky se ukážou až později. Tahle asymetrie je reálná a může mít vážné osobní, profesní i regionální důsledky.

Právě zde má komora plnit praktickou roli: pomoci kolegům rozpoznat rizika dříve, než podepíší závazek, který už nepůjde snadno napravit.

Než podepíšete převod praxe: pět otázek

1. Kdo bude po mém odchodu skutečně odborně zajišťovat péči o pacienty?
2. Je ve smlouvě jasně popsáno, co se stane, pokud nový provozovatel nezajistí lékaře?
3. Nevzdávám se podpisem možnosti ovlivnit bezpečné předání pacientů a dokumentace?
4. Posoudil smlouvu nezávislý právník, který nehájí zájem kupujícího?
5. Konzultoval jsem převod s komorou nebo s kolegy, kteří podobnou situaci řešili?

Převod praxe není jen obchodní transakce. Je to rozhodnutí, které může ovlivnit dostupnost péče v obci nebo regionu na mnoho let dopředu.

Komora jedná — na všech úrovních. Představenstvo OS ČLK Karlovy Vary proto varuje lékaře před nevýhodnými převody praxí na subjekty, u nichž není zajištěna skutečná odborná a personální kontinuita péče. Současně apeluje na státní správu a samosprávu, aby téma sledovaly, a nabízí kolegům metodickou i právní podporu. Cíl je jasný: udržet prostředí, v němž platí pravidla výkonu lékařského povolání, zachová se odbornost a odpovědnost a současně zůstane zajištěná dostupnost péče.

Není to ale jen krajská záležitost. Představenstvo ČLK na svém jednání v květnu 2026 rozhodlo rozvíjet projekt na podporu bezpečných a důvěryhodných převodů ambulantních praxí mezi lékaři a na ochranu nezávislého ambulantního sektoru. Návrh na představenstvu předložili společně MUDr. Mgr. Milan Ševčík a MUDr. Václav Joza, člen představenstva za náš kraj; jeho rozpracováním — s podporou právní kanceláře komory — představenstvo pověřilo oba.

Prezident ČLK Milan Kubek pak ve svém textu pro časopis komory (Tempus, 19. 5. 2026) otevřeně píše, že jedinou šancí soukromých lékařů v čase existenčního ohrožení je jejich jednota — a že se o ni komora pokusí. Obrana samostatné ambulantní medicíny tak dnes patří k hlavním tématům komory odshora dolů.

Sám je lékař zranitelný, společně mají lékaři páku. A v tom je jádro věci. Jednotlivec čelící silnému obchodnímu protějšku je téměř vždy ve slabší pozici. Stav, který drží pohromadě — předává si zkušenost, varuje se a opírá se o komoru jako o společnou platformu — má vyjednávací sílu, jakou samostatný lékař nikdy mít nebude. Jednota ambulantních lékařů není fráze. Je to praktická obrana profese.

Karlovarský kraj už ukázal, že když se lékaři, instituce a samospráva dokážou spojit, může vznikat péče postavená na odbornosti, spolupráci a odpovědnosti. Platí to v paliativě — a musí to platit i u ambulantní sítě. Budoucnost regionální medicíny nerozhodne jen trh. Rozhodne také to, zda lékařský stav dokáže včas říct, co ještě je bezpečné předání péče — a co už je jen obchod s ordinací.